na Blog.cz

Vzpomínám si, jak jsem někdy koncem minulého zakládala tento blog. Potřebovala se vypsat z mých tehdejších pocitů, které nebyly zrovna báječné. I jsem tak udělala, vypsala jsem se, opravdu mi to pomohlo. Neměla jsem se komu vypovídat, vypsala jsem se tedy alespoň sem. Každý komentář "Rozumím ti", mi vynesl úsměv na tvář. Najednou jsem nebyla sama. Uklidňoval mě ten pocit, že je na tom někdo podobně jak já. Uklidňovalo mě to, ale zároveň jsem je litovala. Jestliže na tom byli podobně jak já, tzn. hodně špatně, nešlo nelitovat.

Měla jsem tu jeden cíl. Udržet si blog. Ale skutek utek a blog jsem, po cca měsíci, přestala navštěvovat. Ne že bych nechtěla, nebo bych neměla o čem psát. Chtěla jsem, chtěla jsem psát, ale nemohla jsem. Nemohla jsem napsat mou adresu a zmáčknout enter. Z nějakého důvodu jsem to celé nechtěla vidět. Nechtěla jsem vidět, jak zoufalá jsem. Bála jsem se to otevřít, protože bych pak čelila kruté realitě. A "Panu Božskému", o kterém jsem psala a byla do něj šíleně "zaláskovaná". Ze dne na den ale mé pocity k němu upadly. Už jsem toho zřejmě měla dost, byla to rána za ránou. Jednoho dne to prostě přestalo. Jen tak. Nechtěla jsem tedy mou stránku otevřít a vidět mou naivitu, kterou jsem vkládala do našeho "vztahu".

Dnes jsem znovu našla odvahu. Najela na můj blog a pročetla si staré články. Cítila jsem se spokojená, protože z toho nevyrovnaného smutného člověka, kterým jsem byla, jsem nyní já, celkem spokojená, rozhodně šťastnější než tehdy. Za tu dobu, co jsem nebyla schopna tento blog otevřít (ačkoli jsem se snažila, víckrát:), se toho přihodilo strašně moc, strašně moc pozitivního. Přijde mi, jako by mi štěstí teď splácelo ty zimní dny plné smutku. Je to fajn pocit, vědět, že něco děje tak, jak si přejete.

A na závěr pár důležitých věcí, které se mi za tu dobu přihodily. n1) Budu se stěhovat do Prahy, což je pro mě jako splněný sen. Maloměšťanka ze západu do velkoměsta, yea! Zahrnuje to i skvělou školu. Tedy, doufám, že skvělou. Každopádně je to šance na úplně nový život a jsem za to neskutečně ráda. n2) Setkala jsem se s panem Božským. Bylo zajímavé konečně vidět člověka, který ze mě víceméně udělal trosku. Jako kamaráda ho mám stále ráda, ale jsem šťastná, že mé city k němu už opadly. n3) Vyhrála jsem literární soutěž. První jsem sice nebyla, ale i tak to byla pro mě celkem velká věc. Přeci jen celorepubliková soutěž, je fajn se vůbec umístit. Ceny se předávaly na mezinárodním knižním veletrhu v Praze, tak jsme se možná viděli ;).

Sedím tu, s notebookem v posteli, zapřeně se dívám do ničeho. Doprovází to písně v mém playlistu, které jsou v souladu s mou náladou-nenáladou za poslední... měsíc? Dochází mi, že den co den přemýšlím stále o tom samém. Kladu si otázky na které si nejsem schopna odpovědět. Užírá mě to. Každý večer mám otevřenou stránku s místem pro psaní. Mám chuť toho napsat tolik. Nějakým způsobem toho nejsem schopna. Jen tu sedím a všechny ty myšlenky, které bych ráda zapsala, se mi hlavnou honí jako film. Nevím, jak je napsat. Vybavuji si scénky s Carrie v Sexu ve městě, ten hlas který sděluje její myšlenky ve formě, ve které je následně zapisuje. Jo, ten hlas by se mi hodil. Pak už by mi od psací pózy aka Carrie Bradshaw chyběla jen cigareta v ruce.

Přijde mi že přemýšlím až moc, jenže jak to omezit, to nevím. Právě mi přišla zpráva od mého kamaráda. "Určite sa niečo nedeje? Neviem, ale niečo sa mi nezdá. Zvláštny pocit mám.". Odpověděla jsem a uvědomila si, jaké klišé jsem to napsala. "Nic, jsem jen unavená". Ale, když se zamyslím, je to z části pravda. Cítím se unavená z přemýšlení, a toho, že... Vlastně ani nevím z čeho všeho. Štve mě jedna věc... Další věc co mě štve... Mám plno námětů na články, které jsem chtěla napsat. Místo toho tu opět píšu tyhle nesmysluplné výlevy mé mysli s kapkou sebelítosti. Yayz.

Dala jsem si krátkou pauzu od školy. Ve čtvrtek si jen zajdu pro vysvědčení. Už jsem to docela potřebovala. To poslední, na co jsem momentálně zvědavá, jsou chytré řeči ještě chytřejších učitelek. Místo školy se dívám na jeden film za druhým, se štítkem "romantické, drama". Viděla jsem řadu skvělých filmů, ovšem nejvíce mi v hlavě uvíznuly dva z nich - Flipped a Cherry. Mimochodem, tohle byl jeden z námětů na článek - seznam mých deseti oblíbených filmů i důvodem, proč jsou oblíbené. Pochybuji ale, že to někdy uskutečním. Cherry jsem si zamilovala z jednoho prostého důvodu. Ztotožnila jsem se s ním...

Film: Blonďatá čtrnáctka, která se zamilovala do nadaného, velmi chytrého sedmnáctiletého Aarona.

Reality: Blonďatá patnáctka, která se zamilova do nadaného, velmi chytrého devatenáctiletého Pana Božského. Povahově sice nemám s blonďatou čtrnáctkou ve filmu nic společné, ale co se Aarona a Pana Božského týče. Hm-hm-hm.

... Fajn, ve filmu to ještě pokračovalo tak, že Aaron byl nejdříve zamilovaný do její matky, ale to není podstatné.

Uplynutím 17.1. jsem zase o rok starší, nicméně já osobně necítím žádnou změnu.

Paradox je, že ještě šestnáctého jsem pro mnohé byla "ta malá". Zajímavé, jak dokáže jedno číslo změnit pohled lidí na vaší osobu. Přitom jsem na tom psychicky i fyzicky stále stejně. A možná i lépe, než někteří, jejichž číslo věku má větší hodnotu. Opravdu lidem tak záleží na čísle samotném? Poznala jsem za můj život lidí, kteří by nehleděli jen na věk, snad jen tak málo, že bych je dokázala na prstech spočítat, možná i na prstech jedné ruky. Mý páni božští patřili k nim. Takže uznejte, že je to sakra málo... Což je dle mého špatně. Každý člověk je jiný, jinak vyspělý/nevyspělý a věk jako číslo v tom nehraje žádnou roli. Já nezapadám mezi lidi mého věku. Prostě se k ním nehodím. Byly tu časy, kdy jsem se snažila mezi ně zapadnout a být jako oni. Nyní si uvědomuju, že to byla veliká blbost, která mi jen uškodila a následky si z ní nesu dodnes.

K narozeninám jsem měla dostat takový "můj den", který měl zahrnovat kadeřnici, kosmetičku, večer pizzu a nějakou další zábavu. K mému štěstí kadeřnice onemocněla, takže plány zrušené. Přišlo mi už opravdu komické, jak se mi vše tak pěkně hroutí, jako kdyby všechny mé události byly postaveny ve stylu domina, do kterého někdo omylem (či úmyslně?) šťouchl.

Den poté jsem si to vynahradila výletem s mými dvěmi kamarádkami, se kterými trávím rok co rok narozeniny, silvestr apod., do, jak já říkám, "hlavního města našeho kraje", kde jsme si zašly do čajovny, daly si vynikající karamelové macchiato za doprovodu vanilkové vodní dýmky. Po dlouhé době jsem se cítila opravdu skvěle. Lépe než na mém "výletě" Praze, o kterém jsem psala minule. Nic mě netrápilo, bavila jsem se. Byla jsem šťastná, nemyslela na nic negativního. Musím uznat, že příjemná atmosféra, skvělé občerstvení, přátelská společnost a tabák s příchutí vanilky - ačkoli jsem nekuřák, ale tohle se nepočítá:) - se mnou dělají divy. Později jsme se už jen nacpaly k prasknutí v McDonaldu, kde jsme objednaly menu pro 4, a jelikož jsme byly 3, jedla jsem za dva. Byl to opravdu skvělý den, na který budu ráda vzpomínat a věřím, že ony také.

Přemýšlela jsem, jestli by vás vůbec zajímalo, kolik mi je, nebo celkově, něco o mě. Když si tak prohlížím vaše blogy, vidím vaší osobnost rozebranou do nejmenších detailů. Zatímco já se tu schovávám pod písmenkem D.

Zdravím

Na pár dní jsem se opět odtrhla od blogového světa. Neměla jsem čas, náladu, nápad, notebook.

Dny teď, dá se říct, pouze přežívám. Pondělí stejné jako úterý, úterý stejné jako středa, středa stejná jako čtvrtek a pátek stejný jako čtvrtek. Hlavním důvodem je škola. Snažím se tam, opravdu ano. Už jsem tak nějak počítala s nejlepším. Jenže se den co den dozvídám opravdu krásné věci a písemky mě přesvědčují o tom, že jsem asi neuvěřitelně pitomá... nebo nevím. Moje minimální sebedůvěra tímto opravdu rychle klesá. Chci mít už vše za sebou, už mě to unavuje. Všechno. A nejen unavuje, i štve. Snažím se, ALE.

Ve čtvrtek jsem trošku vypla od nudného stereotypu. Jela jsem na pár dní do Prahy. Nákupy, nákupy, nákupy a nějaké to odreagování typu kino apod. a znovu nákupy. Bylo to fajn. Bylo fajn nachvíli vypnout, myslet nad něčím jiným než je škola, vztahy, budoucnost. Říkala jsem si, že by mi to vyhovovalo častěji, ale poté mi došlo, že by to ztratilo ten pravý účinek. Nicméně, mít možnost stěhovat se do Prahy, teď, hned, zřejmě bych neváhala. Praha je moje srdcovka, je, byla, bude. K dalšímu fajn bych přiřadila pocit, že jsem byla kousek od pana božského. Lítám v tom. Lítám si na obláčku ve tvaru srdíčka. Lítám si sama. To už je ale vedlejší...

Nějakým zázrakem jsem znovu v kontaktu s mým ex-božským, o kterém jsem se tu ještě nezmiňovala (zřejmě). Byli jsme spolu rok a půl tuším? Můj první "opravdový" vztah. Yaayz. 5. února by to byl rok, co nejsme v kontaktu. Sama bych to nevěděla, on si to pamatuje. Zvláštní, neřekla bych to do něj. Překvapilo mě to. Asi mě měl opravdu rád. Což mi tehdy nepřišlo, proto jsem s ním ukončila kontakt. Nicméně za tohle má u mě malé plus. Nevím ale, co si myslet, co cítit. Je to... divné. Dříve pro mě byl, prostě božský ve všem. Teď, když znám nového Božského, mi přijde jako takový průměr. Přemýšlela jsem, jestli bych to s ním chtěla zkusit znovu... Ale asi ne. Já nevím. Nevím...

Včera jsem usínala (tedy, tak alespoň říkám fázy, kdy se hodiny snažím usnout, ale ono ne) a přemýšlela o něčem, co bych mohla napsat, protože si poslední dobou přijdu úplně "prázdná". Vybrala jsem tedy téma, na které jsem se nedávno bavila s panem Božským (či ex-božským?).

Můj pohled na vztahy je, že mají 3 základní podoby. Vztah + láska; láska + vztah; sex. Ten první je takový ten převážně fyzický vztah, který většinou pohání vzhled. Trávíme s naší polovičkou všechen čas již od začátku vztahu, že se s ní kolikrát nestihneme ani pořádně poznat. Ano, víme co má rád, co nemá rád, kdy má narozeniny. Víme toho dost. Víme jaký je v posteli, jak chutnají jeho rty. Ale nevíme vše o jeho osobě. Někteří lidé se za pohádkovým, fungujícím vztahem tak ženou, že opomínají toho druhého OPRAVDU poznat. Co já vím, tak takové vztahy moc dlouho nevydrží. Chybí tam to něco. Takové to pouto. Samozřejmě jsou i vyjímky, některé končí svatbou, jenže v manželství se pak už začne opravdu zjištovat, jaký ten člověk je, někdy to končí dobře, někdy také ne.

Druhý "typ" je dle mého nejkrásnější. Pomalu člověka poznáváme, stále se o něm dozvídáme něco nového. S každou informací o něm ho máme radši a radši. Cítíme, že ten člověk je pro nás jako stvořený. Pak je tu takový ten zvláštní pocit, kdy si nejsme jisti, jestli jsme do toho člověka zamilovaní. Zjistíme že ano a nastává ta krásná doba zamilovanosti, nenápádného flirtování, později nápadného, poté, jestli vše vyjde, vztahu. Podle mě, tohle je opravdový vztah. Víme, že se na druhého můžeme spolehnout, je pro nás oporou, můžeme mu říct vše. Respektujeme se. Na nic při něm nespěcháme, sama láska si najde pravý čas. A to je na tomto vztahu to krásné. Láska ho popostrkuje dopředu...

Třetí je, myslím, jasný a nemusím ho nijak více rozepisovat. V lepším případě takový vztah vyhovuje oboum, v horším jen jednomu.

Já osobně si momentálně neumím ani představit, že by nějaký můj vztah měl probíhat jinak než způsobem dvě. Pro mě je láska a to co k druhému cítím naprosto číslem jedna, abych pravdu řekla, na té fyzické mi vůbec nezáleží. Je sice krásné vedle někoho usínat a být oblokopána polibky, ale dokážu bez toho žít. Mnohem důležitější je pro mě ta jistota, že mám někoho, komu se můžu svěřit se vším. Vědět že mi rozumí.

Samozřejmě, že tohle vše je pouze můj názor a naprosto chápu, pokud máte jiný, který dokážu respektovat a ráda si ho přečtu, ale nemůžu zaručit, že s ním budu souhlasit - což neočekávám ani od vás.

Ten pocit, kdy se cítíte tak špatně, až vám je to úplně jedno, ale vnitřně vás to stále užírá. Jako by duše chtěla to vše projevit, ale tělo tomu zabraňuje. Chce se mi brečet, nemůžu. Chce se mi křičet, nemůžu. Cítím se slabá... Vyčerpaná. Mám už všeho dost. Vše co chci, vše v co doufám. Když už to vypadá nadějně, na poslední chvíli se to stihne obrátit. Přijde mi, že už je toho na mě poslední dobou moc. Nezvládám to. Opravdu ne.

Cítila jsem se šťastná. Po dlouhé době mi nic nechybělo. Jedna vteřina, jeden čin, jedno slovo. Změnilo vše. Stále mě někdo sráží hlouběji a hlouběji. Ale nedávají mi čas na to, abych se vyšplhala zpět k vrcholu. Vím ale, že ještě nejsem na úplném dně. Ovšem nevím, kde to ono dno je. Kolikrát ještě budu padat, než tam skončím? Děsí mě to. Bojím se, že nenajdu cestu zpět nahoru. Nechci tam skončit, ale nevím co pro to udělat. Připadám si jako testovací hračka. Jako by někdo zjišťoval, co vše vydržím. Nebaví mě to...

Přijde mi, že lidé se nad tím baví. Baví je, že si k nim vybuduji důvěru a oni mě pak mohou srazit. Přemýšlím, jestli jsem někdy také taková byla. Došla jsem k tomu, že ano. Nelíbí se mi to, stydím se za to. Zřejmě se mi to teď všechno vrací. Dvojnásobně. Tedy, prozatím dvojnásobně, další roky mám teprve před sebou. Bohužel, bohudík.

Říkám si, jak jsem to dopadla... Sedím v jednu ráno posteli s notebookem, pouštím si tu samou píseň stále dokola a píšu tu o tom jak se cítím, necítím. Ale potřebuji to ze sebe dostat. Nemám nikoho, komu bych mohla říct vše co cítím, vše na co myslím. Potřebovala bych někoho takového. V téhle době se ovšem takový člověk hledá opravdu těžko. Alespoň mně.

Jak to bude dál? Zajímala by mě odpověď na tuto otázku. Nevím, vrátím se zpět ke stereotypu. Škola, přežít den, spát, škola, přežít den, spát. A doufat v lepší zítřek...

Po všech těchto řádkách a slovech se cítím lépe. Účel splněn...

Poohlédnutí za minulým rokem...

Když si to tak vezmu, byl to jeden z mých nejlepších roků, přestože jsem v něm hodně ztratila. Díky tomu jsem si ale uvědomila spoustu věcí. V roce 2012 se ze mě někdo jiný než jsem bývala. Někdo lepší. Jsem za to ráda. Jsem ráda za každou slzu, jsem ráda za každý úsměv. Naučila jsem se, že když něco chci, musím pro to něco udělat. Že ne vše se točí kolem mě. Nebojím se říct svůj názor. Nebojím se vyjádřit o tom, co cítím. Ztratila jsem v něm svou první opravdovou lásku. Pár přátel. Nelituji toho. Kdyby se tohle nestalo, neuvědomila bych si, co za přátele to bylo. Nepřišla by nová láska. Vše by bylo jinak. Nelituji toho zřejmě z důvodu, že jsem se od nich odloučila sama. Zavčas jsem si uvědomila, že to nikam nevede. Určitým způsobem mi tento rok bude chybět.

Příchod nového roku...

Stála jsem na balkoně a vyčkávala Nový rok. Ohňostroje byly všude kolem mě. Stála jsem tam bosa, byl mráz. Nevadilo mi to. V ruce mobil, v němž byla mimochodem přichystaná sms pro pana božského (o kterém jsem se zmiňovala tu). Čekala jsem na půlnoc, sama, pozorovala ohňostroje, přemýšela jsem o všem. O minulém roku, o mých zážitcích, prostě o všem.

Mé hodiny na mobilu se přetočily. Vše bylo pryč, začíná něco nového. Odesílám sms pro pana B. Se zavřenými oči poslouchám rámus ohňostrojů a přeji si své novoroční přání. Štěstí, láska, nic nového. Otevřela jsem oči, usmála jsem se a ještě se pár minut dívala na ohňostroj. Poté, co mě zima vyhnala z balkonu, jsem se odklidila do svého pokoje a dívala se na doznívající ohňostroje z okna. Něco bylo na obloze, hořící letadlo, hořící pták, padající hvězda? Nevím. Oranžová kulička letící k lesu. Ať to bylo cokoliv, přála jsem si něco, jako by to opravdu byla hvězda.

Můj silvestr...

Poslední čtyři hodiny roku 2012 = jeden velký fail. S kamarádkama máme tradici, každý rok silvestr spolu. Byly jsme domluvené, přišly jsme s A. za tou třetí, u které jsme měly být. Její matka nám tam oznámila, že před chvílí odjela pryč. Došla jsem tedy zpět domů, lehla si, smskovala s panem B. a dívala se na Simpsonovi... Ze začátku jsem byla smutná, rozčílená, ale brzy mě to přešlo. Nakonec jsem byla ráda, že jsem silvestr trávila takto. Zbytek noci byl... zvláštní, nevím, s panem B. Uvažuji, zda o tom napsat, nebo ne...

Jak jste trávili silvestr vy?

Jak, proč a kdy jsem se k blogu dostala?

Neočekávám, že by vás to nějak extrémně zajímalo, nicméně, stejně mám chuť to napsat. Poprvé jsem do blogového světa nahlédla 17. května 2008. Pamatuji si, jak jsem psala první článek a nastavovala si svůj první design. Samozřejmě, o kvalitě článků, které většinou obsahovaly nějaký obrázek doplněný písmenky a znaky, se raději bavit nebudeme. Přemýšlím, co mě vlastně přimělo si blog založit. Zřejmě to byly všechny ty blogy, na které mě tehdy odkázal google, za účelem najít si nějaké obrázky mých oblíbených herců či zpěvaček. Časem se z obrázků s textem, staly pouhé obrázky. Bylo to hrozné, spamovala jsem jeden obrázek za druhým. Když si na to vzpomenu, nejraději bych si jednu lískla, ale co, byla jsem malá, blbá, a tak dále.

Po pár měsících mého blogování (zhruba devíti) se něco začalo měnit. Celá blogová komunita se začala měnit. Co blog, to grafický blog. I já jsem tomuto "trendu" propadla. Byly to časy, kdy si můj blog našel své první pravidelné "čtenáře". Upřímně, divím se tomu. Styl kterým jsem psala, kterým jsem blog vedla. Ale nevadí, naučila jsem se základy v photoshopu, které se postupně rozrůstaly, čemuž jsem teď velmi vděčná. Postupem času jsem zaznamenala opět nějakou změnu. Grafika už nebyla to hlavní téma blogů, do popředí se dostávaly deníky. Ani já jsem se tomu nevyhla. Psala jsem vše z mého života, do detailů. Po roce a třičtvrtě jsem blog ukončila. Já jsem ho vlastně neukončila, jen jsem tam už nikdy nenapsala. Od té doby jsem měla ještě dva blogy, které ani nestojí za zmíňku.

Nyní už jsme v přítomnosti, s tímto blogem. Dlouho jsem přemýšlela, zda si blog založit. Jak jsem se rozhodla si můžete všimnout... Potřebovala jsem nějaké místo, kde se můžu vypovídat, vypsat se ze svých pocitů, myšlenek, kterých mám za poslední dobu poměrně dost, ovšem nechci je sdílet s lidmi které mám kolem sebe. Je to poprvé, co o mém blogu nikdo neví. A doufám, že ani vědět nebude. To je také důvod k tomu, proč tu nikde není nic o mé osobě. Chci mít soukromí. Volnost. Nebát se napsat tohle a tohle, jen z důvodu že by si to mohl přečíst tenhle a tenhle. Jediné co tu k sobě mám, je avatar, na kterém si můžete matně všimnout jak vypadám. Ale kdo ví, možná mě někdy přestane bavit "schovávat se". Doufám že mi ta chuť do blogu vydrží. I, I just love it here...

Zajímá mě, co vy a vaše blogová historie? Kdy a jak jste se dostali k blogu, popř. máte nějaké pěkné nebo vtipné blogové zážitky?

Novoroční předsevzetí.

Napíšeme si na kus papíru seznam věcí, které by jsme chtěli další rok změnit. Většinou to ale dopadá tak, že si každý rok píšeme ty samé věci. Proč? Pro mě to má hned několik důvodů. Ten první je jednoduchý, dávám si těžko splnitelné úkoly, které prostě nelze změnit mnou. Další omezuje ve splnění jejich cílů většinu lidí - lenost, vůle. "Budu se učit", "budu sportovat", ... . Kdy? "Zítra". Zítra se probudíme a zjistíme, že zítra je opět zítra, takže to znovu odložíme. Až se z toho stane nikdy. Zřejmě by to chtělo, začít si místo zítra říkat dnes. A nejen říkat, ale doopravdy tak i učinit. Samozřejmě ne vždy máme čas, náladu. Nechce se nám. Ráda bych poradila jak naložit s takovým problémem, bohužel sama jsem lenoch na vysoké úrovni a když se mi nechce, tak to nedělám.

Letos jsem si zatím žádný seznam cílů do dalšího roku nenapsala, myslím že nic nezkazím, když si to napíšu sem. Nedávno jsem viděla u nějaké slečny na blogu její seznam cílů, musím se přiznat, nebýt jí, tak bych na předsevzetí snad i zapomněla.

Chtěla jsem mít krásných 10 bodů. Další mě prostě ne a ne napadnout.

Dáváte si i vy nějaké předsevzetí? Jaké? Nebo vám to přijde zbytečné?

Virtuální přátelé?

Pro někoho nepředstavitelné, nereálné, směšné. Že na internetu nemůžeme poznat pravého přítele, nebo lásku? I to občas slýchám. Jsem nucena nesouhlasit. Vím totiž, že možné to je. Vím to, protože já sama takové přátele mám. Nejsou to kamarádi. Jsou to přátelé. Je to smutné, zároveň i krásné, ale čím více se známe, začínám je mít raději než lidi co znám z reálu. S nikým jiným jsem si ještě tak nerozuměla, jako s ním. Máme stejné myšlenky. Jedna píseň v nás vyvolává stejné pocity. Myslíme při ní na to samé. Vydržím si s ním povídat celou noc, od večera do rána. Nestává se, že by jsme nevěděli o čem si povídat. O čem si psát. Sama pořádně nerozumím tomu, jak je možné, že někdo koho jsem ještě neviděla mi může být tak blízký. Ale je to tak. A jsem za to strašně ráda.

Lidé kolem mě jsou falešní. Dobře, ne všichni, ale drtivá většina ano. Moje kamarádky už se ani nedají považovat za kamarádky. Ano, když chtějí zajet do kina, zajít ven, něco potřebují, pak mé kamarádky jsou. Když se mi něco přihodí, chce se mi vypovídat, nezajímá je to. Zvláštní, že člověk kterého jsem nikdy neviděla, znám ho celkem krátce, se o můj život zajímá. Jednou o mě napsal "Známe se týdny, kdy každý lze vyvážit rokem s někým jiným.". Velká pravda v jednom řádku. Neodmítne mě nikdy. Opravdu si ho za tohle vážím.

Bojím se jednoho. Že se do něj zamiluji. Proč se toho bojím? Je zadaný. Jsou pěkný pár, jenže on mi někdy dává takové zvláštní signály, že pak nevím co si mám myslet. Pošle mi písničku, s takovým textem: "Ano, přes to všechno že se máme tolik rádi. Promiň, za to, ale zůstaneme kamarádi. Jsi fakt príma holka, mám tě rád. Ale miluji už jinou a tak to bude napořád.". Byla to písnička pro nějakou dívku, se kterou se ten chlapec chtěl rozejít. Že potkal jinou, která ho doopravdy miluje. On mi to poslal s tím, že tohle si můžeme společně zazpívat. Možná si říkáte, že to nic neznamená a já nevím co všechno. Ale já jsem opravdu nevěděla, co si po tom mám myslet. Znamená to něco, nebo ne? Tuhle otázku si kladu často. Odpověď neznám, přestože mě zajímá. Chci jí znát... Vzdálenosti se v našem případě ani nebojím. 160 km není zase tak hrozné a do Prahy si ráda zajedu vždy. Více se bojím, že by ji opustit nedokázal.

Možná je to ode mě špatné, sobecké, ale nějak se nemůžu smířit s tím, že s osobou, která mi je tak blízko, máme toho hodně společné, je se mnou nějakým způsobem propojená. Že bych ji nechala být. S někým jiným. Taková osoba se najde párkrát za život. Jestli vůbec. Možná jsem naivní, ale mám pocit, že jsem ji našla. A nechci se jí vzdát.

Zajímá mě, jestli i vy máte nějakou spřízněnou duši, kterou jste potkali na internetu? Pokud ne, myslíte si, že je to opravdu možné, nebo, chtěli by jste něco takového zažít?