Prosinec 2012

Blogová minulost

30. prosince 2012 v 14:41 | D. |  my life etc.
Jak, proč a kdy jsem se k blogu dostala?
Neočekávám, že by vás to nějak extrémně zajímalo, nicméně, stejně mám chuť to napsat. Poprvé jsem do blogového světa nahlédla 17. května 2008. Pamatuji si, jak jsem psala první článek a nastavovala si svůj první design. Samozřejmě, o kvalitě článků, které většinou obsahovaly nějaký obrázek doplněný písmenky a znaky, se raději bavit nebudeme. Přemýšlím, co mě vlastně přimělo si blog založit. Zřejmě to byly všechny ty blogy, na které mě tehdy odkázal google, za účelem najít si nějaké obrázky mých oblíbených herců či zpěvaček. Časem se z obrázků s textem, staly pouhé obrázky. Bylo to hrozné, spamovala jsem jeden obrázek za druhým. Když si na to vzpomenu, nejraději bych si jednu lískla, ale co, byla jsem malá, blbá, a tak dále.
Po pár měsících mého blogování (zhruba devíti) se něco začalo měnit. Celá blogová komunita se začala měnit. Co blog, to grafický blog. I já jsem tomuto "trendu" propadla. Byly to časy, kdy si můj blog našel své první pravidelné "čtenáře". Upřímně, divím se tomu. Styl kterým jsem psala, kterým jsem blog vedla. Ale nevadí, naučila jsem se základy v photoshopu, které se postupně rozrůstaly, čemuž jsem teď velmi vděčná. Postupem času jsem zaznamenala opět nějakou změnu. Grafika už nebyla to hlavní téma blogů, do popředí se dostávaly deníky. Ani já jsem se tomu nevyhla. Psala jsem vše z mého života, do detailů. Po roce a třičtvrtě jsem blog ukončila. Já jsem ho vlastně neukončila, jen jsem tam už nikdy nenapsala. Od té doby jsem měla ještě dva blogy, které ani nestojí za zmíňku.
Nyní už jsme v přítomnosti, s tímto blogem. Dlouho jsem přemýšlela, zda si blog založit. Jak jsem se rozhodla si můžete všimnout... Potřebovala jsem nějaké místo, kde se můžu vypovídat, vypsat se ze svých pocitů, myšlenek, kterých mám za poslední dobu poměrně dost, ovšem nechci je sdílet s lidmi které mám kolem sebe. Je to poprvé, co o mém blogu nikdo neví. A doufám, že ani vědět nebude. To je také důvod k tomu, proč tu nikde není nic o mé osobě. Chci mít soukromí. Volnost. Nebát se napsat tohle a tohle, jen z důvodu že by si to mohl přečíst tenhle a tenhle. Jediné co tu k sobě mám, je avatar, na kterém si můžete matně všimnout jak vypadám. Ale kdo ví, možná mě někdy přestane bavit "schovávat se". Doufám že mi ta chuť do blogu vydrží. I, I just love it here...

Zajímá mě, co vy a vaše blogová historie? Kdy a jak jste se dostali k blogu, popř. máte nějaké pěkné nebo vtipné blogové zážitky? Mrkající

Předsevzetí

29. prosince 2012 v 15:02 | D. |  something
Novoroční předsevzetí.
Napíšeme si na kus papíru seznam věcí, které by jsme chtěli další rok změnit. Většinou to ale dopadá tak, že si každý rok píšeme ty samé věci. Proč? Pro mě to má hned několik důvodů. Ten první je jednoduchý, dávám si těžko splnitelné úkoly, které prostě nelze změnit mnou. Další omezuje ve splnění jejich cílů většinu lidí - lenost, vůle. "Budu se učit", "budu sportovat", ... . Kdy? "Zítra". Zítra se probudíme a zjistíme, že zítra je opět zítra, takže to znovu odložíme. Až se z toho stane nikdy. Zřejmě by to chtělo, začít si místo zítra říkat dnes. A nejen říkat, ale doopravdy tak i učinit. Samozřejmě ne vždy máme čas, náladu. Nechce se nám. Ráda bych poradila jak naložit s takovým problémem, bohužel sama jsem lenoch na vysoké úrovni a když se mi nechce, tak to nedělám.
Letos jsem si zatím žádný seznam cílů do dalšího roku nenapsala, myslím že nic nezkazím, když si to napíšu sem. Nedávno jsem viděla u nějaké slečny na blogu její seznam cílů, musím se přiznat, nebýt jí, tak bych na předsevzetí snad i zapomněla.

  1. Omezit mou stydlivost - Nesnáším jí. Ani nevím, jestli to opravdu stydlivost je, každopádně něco na ten způsob.
  2. Omezit mou nervozitu - Mám mluvit s někým cizím, nebo s někým z koho mám respekt, o něčem důležitém? Divný pocit. Stojím před tabulí, zkoušená učitelkou, která je na mě zasedlá? Šup, po chvíli studené ruce, rozklepaná a mozek mi odmítá dávat informace.
  3. Být komunikativnější - Vadí mi, že nevím, o čem si s lidmi povídat.
  4. Věřit si - Už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposled řekla "to zvládnu". Poslední dobou mám pocit, že jsou všichni ti lepší.
  5. Učit se - Typický, dávám si ho každý rok. Musím se ale pochválit, letos jsem se už párkrát učila. A je to i vidět.
  6. Mít vše za jedna - Matiko, prosím, nech se pochopit ...
  7. Udržet si blog - Ne, nejsem blogový nováček. Můj první blog se dožil, dá se říci, "úspěšnosti", po dvou letech(?) jsem skončila. Pak jsem jich ještě pár měla, ale moc dlouho nevydržely...
  8. Nezajímat se, co si myslí ostatní.
  9. Vidět jednorožce - Chybělo mi tu nějaké nereálné, nesplnitelné přání.
Chtěla jsem mít krásných 10 bodů. Další mě prostě ne a ne napadnout.
Dáváte si i vy nějaké předsevzetí? Jaké? Nebo vám to přijde zbytečné?

Virtual friends

27. prosince 2012 v 14:19 my life etc.
Virtuální přátelé?
Pro někoho nepředstavitelné, nereálné, směšné. Že na internetu nemůžeme poznat pravého přítele, nebo lásku? I to občas slýchám. Jsem nucena nesouhlasit. Vím totiž, že možné to je. Vím to, protože já sama takové přátele mám. Nejsou to kamarádi. Jsou to přátelé. Je to smutné, zároveň i krásné, ale čím více se známe, začínám je mít raději než lidi co znám z reálu. S nikým jiným jsem si ještě tak nerozuměla, jako s ním. Máme stejné myšlenky. Jedna píseň v nás vyvolává stejné pocity. Myslíme při ní na to samé. Vydržím si s ním povídat celou noc, od večera do rána. Nestává se, že by jsme nevěděli o čem si povídat. O čem si psát. Sama pořádně nerozumím tomu, jak je možné, že někdo koho jsem ještě neviděla mi může být tak blízký. Ale je to tak. A jsem za to strašně ráda.
Lidé kolem mě jsou falešní. Dobře, ne všichni, ale drtivá většina ano. Moje kamarádky už se ani nedají považovat za kamarádky. Ano, když chtějí zajet do kina, zajít ven, něco potřebují, pak mé kamarádky jsou. Když se mi něco přihodí, chce se mi vypovídat, nezajímá je to. Zvláštní, že člověk kterého jsem nikdy neviděla, znám ho celkem krátce, se o můj život zajímá. Jednou o mě napsal "Známe se týdny, kdy každý lze vyvážit rokem s někým jiným.". Velká pravda v jednom řádku. Neodmítne mě nikdy. Opravdu si ho za tohle vážím.
Bojím se jednoho. Že se do něj zamiluji. Proč se toho bojím? Je zadaný. Jsou pěkný pár, jenže on mi někdy dává takové zvláštní signály, že pak nevím co si mám myslet. Pošle mi písničku, s takovým textem: "Ano, přes to všechno že se máme tolik rádi. Promiň, za to, ale zůstaneme kamarádi. Jsi fakt príma holka, mám tě rád. Ale miluji už jinou a tak to bude napořád.". Byla to písnička pro nějakou dívku, se kterou se ten chlapec chtěl rozejít. Že potkal jinou, která ho doopravdy miluje. On mi to poslal s tím, že tohle si můžeme společně zazpívat. Možná si říkáte, že to nic neznamená a já nevím co všechno. Ale já jsem opravdu nevěděla, co si po tom mám myslet. Znamená to něco, nebo ne? Tuhle otázku si kladu často. Odpověď neznám, přestože mě zajímá. Chci jí znát... Vzdálenosti se v našem případě ani nebojím. 160 km není zase tak hrozné a do Prahy si ráda zajedu vždy. Více se bojím, že by ji opustit nedokázal.
Možná je to ode mě špatné, sobecké, ale nějak se nemůžu smířit s tím, že s osobou, která mi je tak blízko, máme toho hodně společné, je se mnou nějakým způsobem propojená. Že bych ji nechala být. S někým jiným. Taková osoba se najde párkrát za život. Jestli vůbec. Možná jsem naivní, ale mám pocit, že jsem ji našla. A nechci se jí vzdát.
Zajímá mě, jestli i vy máte nějakou spřízněnou duši, kterou jste potkali na internetu? Pokud ne, myslíte si, že je to opravdu možné, nebo, chtěli by jste něco takového zažít?

Vánoce

26. prosince 2012 v 18:20 | D. |  my life etc.
Štědrý den.
Den při kterém si většina z nás představí hromady jídla, dárků, vůni jehličí, hořící svíčky, koledy, rodinnou pohodu. Upřímně, sama jsem takový "vysněný" Štědrý den zažila snad dvakrát, třikrát, maximálně čtyřikrát. Alespoň z toho co si pamatuji. Rok co rok pro mě Vánoce pomalu ztrácejí to své kouzlo. Absolutně žádná vánoční atmosféra, ani ti lidé už se nechovají tak mile jako dřív. Zajímalo by mě, čím to je? Opravdu to způsobuje vyvěšená vánoční výzdoba v obchodech dva měsíce před, nebo minimum sněhu? Není to spíše námi? Když pořád dokola opakujeme, že ještě nemáme dárky. Že Vánoce pro nás už ztratily význam. Že letos to nějak extra řešit a slavit nebudeme. A další že, že že... My si tu atmosféru a to všechno pěkné kolem Vánoc vlastně kazíme sami. Kdyby jsme si raději zapálili svíčky, sedli si se svými nejbližšími, zapli nějaké vánoční písničky, bavili se. Místo neustálého připomínání, že to prostě už není ono. Určitě by se k nám nějaký ten duch Vánoc dostavil. Alespoň na chvíli.
Jenže aby tohle pomohlo, musí si to uvědomit více než jeden člověk. Více než dva. Měli by si to uvědomit všichni v našem okolí. Jelikož Štědrý den většinou trávíme ve společnosti svých blízkých, přenáší se jejich nálada částečně i na nás. A pokud oni mají Vánoce úplně na háku, těžko se pak můžeme chovat jako by jsme právě přilétli z Ježíškovi dílny. Já osobně bych byla ráda, kdybych Vánoce vnímala jako za mých dětských let. Zvonící zvoneček, který oznamoval příchod Ježíška, pouštění lodiček z oříšků, radost z nové panenky, se kterou jsem si pak celý večer hrála. Když si na tohle všechno vzpomenu, vykouzlí mi to úsměv na tváři...

Co se mého Štědrého dnu týče, ráno na slzách - díky opradu "nádherné" sms od mého otce, odpoledne jsem měla překvapivě moc pěkné, po dlouhé době jsem si zazpívala a pořádně zasmála s mou domácností, užívala si vánočních písniček a všeho kolem, při večeři jsem se nemohla vydržet nesmát a pod stromečkem jsem našla pár drobností. Na večer mě pak zase přepadla nějaká smutná nálada, jen jsem si lehla, zapla mé oblíbené písničky a přemýšlela o všem možném...
Normálně na tohle nevěřím, ale podívala jsem se na hodiny a bylo 23:59, tak jsem si počkala a v celou jsem si přála takové povánoční přání... Bylo to jednoduché přání - štěstí. "Věc" která by se mi teď opravdu hodila. Nevím, zda to byl účinek mého přání, nicméně od dvou hodin ranních do půl osmé ráno jsem strávila povídáním si o všem možném i nemožném s panem B. (B. jako božský:), z čehož se mi pocit štěstí opravdu dostavil. Podrobnosti vás v článku o Vánocích zřejmě zajímat nebudou, takže se prozatím loučím.

Pěkné svátky! Usmívající se