Leden 2013

cherry love

30. ledna 2013 v 0:39 my life etc.
Sedím tu, s notebookem v posteli, zapřeně se dívám do ničeho. Doprovází to písně v mém playlistu, které jsou v souladu s mou náladou-nenáladou za poslední... měsíc? Dochází mi, že den co den přemýšlím stále o tom samém. Kladu si otázky na které si nejsem schopna odpovědět. Užírá mě to. Každý večer mám otevřenou stránku s místem pro psaní. Mám chuť toho napsat tolik. Nějakým způsobem toho nejsem schopna. Jen tu sedím a všechny ty myšlenky, které bych ráda zapsala, se mi hlavnou honí jako film. Nevím, jak je napsat. Vybavuji si scénky s Carrie v Sexu ve městě, ten hlas který sděluje její myšlenky ve formě, ve které je následně zapisuje. Jo, ten hlas by se mi hodil. Pak už by mi od psací pózy aka Carrie Bradshaw chyběla jen cigareta v ruce.
Přijde mi že přemýšlím až moc, jenže jak to omezit, to nevím. Právě mi přišla zpráva od mého kamaráda. "Určite sa niečo nedeje? Neviem, ale niečo sa mi nezdá. Zvláštny pocit mám.". Odpověděla jsem a uvědomila si, jaké klišé jsem to napsala. "Nic, jsem jen unavená". Ale, když se zamyslím, je to z části pravda. Cítím se unavená z přemýšlení, a toho, že... Vlastně ani nevím z čeho všeho. Štve mě jedna věc... Další věc co mě štve... Mám plno námětů na články, které jsem chtěla napsat. Místo toho tu opět píšu tyhle nesmysluplné výlevy mé mysli s kapkou sebelítosti. Yayz.
Dala jsem si krátkou pauzu od školy. Ve čtvrtek si jen zajdu pro vysvědčení. Už jsem to docela potřebovala. To poslední, na co jsem momentálně zvědavá, jsou chytré řeči ještě chytřejších učitelek. Místo školy se dívám na jeden film za druhým, se štítkem "romantické, drama". Viděla jsem řadu skvělých filmů, ovšem nejvíce mi v hlavě uvíznuly dva z nich - Flipped a Cherry. Mimochodem, tohle byl jeden z námětů na článek - seznam mých deseti oblíbených filmů i důvodem, proč jsou oblíbené. Pochybuji ale, že to někdy uskutečním. Cherry jsem si zamilovala z jednoho prostého důvodu. Ztotožnila jsem se s ním...
Film: Blonďatá čtrnáctka, která se zamilovala do nadaného, velmi chytrého sedmnáctiletého Aarona.
Reality: Blonďatá patnáctka, která se zamilova do nadaného, velmi chytrého devatenáctiletého Pana Božského. Povahově sice nemám s blonďatou čtrnáctkou ve filmu nic společné, ale co se Aarona a Pana Božského týče. Hm-hm-hm.
... Fajn, ve filmu to ještě pokračovalo tak, že Aaron byl nejdříve zamilovaný do její matky, ale to není podstatné.

Happy birthday, dear myself.

22. ledna 2013 v 23:16 my life etc.
Uplynutím 17.1. jsem zase o rok starší, nicméně já osobně necítím žádnou změnu.
Paradox je, že ještě šestnáctého jsem pro mnohé byla "ta malá". Zajímavé, jak dokáže jedno číslo změnit pohled lidí na vaší osobu. Přitom jsem na tom psychicky i fyzicky stále stejně. A možná i lépe, než někteří, jejichž číslo věku má větší hodnotu. Opravdu lidem tak záleží na čísle samotném? Poznala jsem za můj život lidí, kteří by nehleděli jen na věk, snad jen tak málo, že bych je dokázala na prstech spočítat, možná i na prstech jedné ruky. Mý páni božští patřili k nim. Takže uznejte, že je to sakra málo... Což je dle mého špatně. Každý člověk je jiný, jinak vyspělý/nevyspělý a věk jako číslo v tom nehraje žádnou roli. Já nezapadám mezi lidi mého věku. Prostě se k ním nehodím. Byly tu časy, kdy jsem se snažila mezi ně zapadnout a být jako oni. Nyní si uvědomuju, že to byla veliká blbost, která mi jen uškodila a následky si z ní nesu dodnes.
K narozeninám jsem měla dostat takový "můj den", který měl zahrnovat kadeřnici, kosmetičku, večer pizzu a nějakou další zábavu. K mému štěstí kadeřnice onemocněla, takže plány zrušené. Přišlo mi už opravdu komické, jak se mi vše tak pěkně hroutí, jako kdyby všechny mé události byly postaveny ve stylu domina, do kterého někdo omylem (či úmyslně?) šťouchl.
Den poté jsem si to vynahradila výletem s mými dvěmi kamarádkami, se kterými trávím rok co rok narozeniny, silvestr apod., do, jak já říkám, "hlavního města našeho kraje", kde jsme si zašly do čajovny, daly si vynikající karamelové macchiato za doprovodu vanilkové vodní dýmky. Po dlouhé době jsem se cítila opravdu skvěle. Lépe než na mém "výletě" Praze, o kterém jsem psala minule. Nic mě netrápilo, bavila jsem se. Byla jsem šťastná, nemyslela na nic negativního. Musím uznat, že příjemná atmosféra, skvělé občerstvení, přátelská společnost a tabák s příchutí vanilky - ačkoli jsem nekuřák, ale tohle se nepočítá:) - se mnou dělají divy. Později jsme se už jen nacpaly k prasknutí v McDonaldu, kde jsme objednaly menu pro 4, a jelikož jsme byly 3, jedla jsem za dva. Byl to opravdu skvělý den, na který budu ráda vzpomínat a věřím, že ony také.
Přemýšlela jsem, jestli by vás vůbec zajímalo, kolik mi je, nebo celkově, něco o mě. Když si tak prohlížím vaše blogy, vidím vaší osobnost rozebranou do nejmenších detailů. Zatímco já se tu schovávám pod písmenkem D.

Prague, school, ...

14. ledna 2013 v 18:36 my life etc.
you know, I'm just... just busy.
Zdravím
Na pár dní jsem se opět odtrhla od blogového světa. Neměla jsem čas, náladu, nápad, notebook.
Dny teď, dá se říct, pouze přežívám. Pondělí stejné jako úterý, úterý stejné jako středa, středa stejná jako čtvrtek a pátek stejný jako čtvrtek. Hlavním důvodem je škola. Snažím se tam, opravdu ano. Už jsem tak nějak počítala s nejlepším. Jenže se den co den dozvídám opravdu krásné věci a písemky mě přesvědčují o tom, že jsem asi neuvěřitelně pitomá... nebo nevím. Moje minimální sebedůvěra tímto opravdu rychle klesá. Chci mít už vše za sebou, už mě to unavuje. Všechno. A nejen unavuje, i štve. Snažím se, ALE.
*potlačila nutkání uzavřít záložku s tímto článkem*
Ve čtvrtek jsem trošku vypla od nudného stereotypu. Jela jsem na pár dní do Prahy. Nákupy, nákupy, nákupy a nějaké to odreagování typu kino apod. a znovu nákupy. Bylo to fajn. Bylo fajn nachvíli vypnout, myslet nad něčím jiným než je škola, vztahy, budoucnost. Říkala jsem si, že by mi to vyhovovalo častěji, ale poté mi došlo, že by to ztratilo ten pravý účinek. Nicméně, mít možnost stěhovat se do Prahy, teď, hned, zřejmě bych neváhala. Praha je moje srdcovka, je, byla, bude. K dalšímu fajn bych přiřadila pocit, že jsem byla kousek od pana božského. Lítám v tom. Lítám si na obláčku ve tvaru srdíčka. Lítám si sama. To už je ale vedlejší...
Nějakým zázrakem jsem znovu v kontaktu s mým ex-božským, o kterém jsem se tu ještě nezmiňovala (zřejmě). Byli jsme spolu rok a půl tuším? Můj první "opravdový" vztah. Yaayz. 5. února by to byl rok, co nejsme v kontaktu. Sama bych to nevěděla, on si to pamatuje. Zvláštní, neřekla bych to do něj. Překvapilo mě to. Asi mě měl opravdu rád. Což mi tehdy nepřišlo, proto jsem s ním ukončila kontakt. Nicméně za tohle má u mě malé plus. Nevím ale, co si myslet, co cítit. Je to... divné. Dříve pro mě byl, prostě božský ve všem. Teď, když znám nového Božského, mi přijde jako takový průměr. Přemýšlela jsem, jestli bych to s ním chtěla zkusit znovu... Ale asi ne. Já nevím. Nevím...

City vs pocity

7. ledna 2013 v 16:45 something
Včera jsem usínala (tedy, tak alespoň říkám fázy, kdy se hodiny snažím usnout, ale ono ne) a přemýšlela o něčem, co bych mohla napsat, protože si poslední dobou přijdu úplně "prázdná". Vybrala jsem tedy téma, na které jsem se nedávno bavila s panem Božským (či ex-božským?).
Můj pohled na vztahy je, že mají 3 základní podoby. Vztah + láska; láska + vztah; sex. Ten první je takový ten převážně fyzický vztah, který většinou pohání vzhled. Trávíme s naší polovičkou všechen čas již od začátku vztahu, že se s ní kolikrát nestihneme ani pořádně poznat. Ano, víme co má rád, co nemá rád, kdy má narozeniny. Víme toho dost. Víme jaký je v posteli, jak chutnají jeho rty. Ale nevíme vše o jeho osobě. Někteří lidé se za pohádkovým, fungujícím vztahem tak ženou, že opomínají toho druhého OPRAVDU poznat. Co já vím, tak takové vztahy moc dlouho nevydrží. Chybí tam to něco. Takové to pouto. Samozřejmě jsou i vyjímky, některé končí svatbou, jenže v manželství se pak už začne opravdu zjištovat, jaký ten člověk je, někdy to končí dobře, někdy také ne.
Druhý "typ" je dle mého nejkrásnější. Pomalu člověka poznáváme, stále se o něm dozvídáme něco nového. S každou informací o něm ho máme radši a radši. Cítíme, že ten člověk je pro nás jako stvořený. Pak je tu takový ten zvláštní pocit, kdy si nejsme jisti, jestli jsme do toho člověka zamilovaní. Zjistíme že ano a nastává ta krásná doba zamilovanosti, nenápádného flirtování, později nápadného, poté, jestli vše vyjde, vztahu. Podle mě, tohle je opravdový vztah. Víme, že se na druhého můžeme spolehnout, je pro nás oporou, můžeme mu říct vše. Respektujeme se. Na nic při něm nespěcháme, sama láska si najde pravý čas. A to je na tomto vztahu to krásné. Láska ho popostrkuje dopředu...
Třetí je, myslím, jasný a nemusím ho nijak více rozepisovat. V lepším případě takový vztah vyhovuje oboum, v horším jen jednomu.
Já osobně si momentálně neumím ani představit, že by nějaký můj vztah měl probíhat jinak než způsobem dvě. Pro mě je láska a to co k druhému cítím naprosto číslem jedna, abych pravdu řekla, na té fyzické mi vůbec nezáleží. Je sice krásné vedle někoho usínat a být oblokopána polibky, ale dokážu bez toho žít. Mnohem důležitější je pro mě ta jistota, že mám někoho, komu se můžu svěřit se vším. Vědět že mi rozumí.
Samozřejmě, že tohle vše je pouze můj názor a naprosto chápu, pokud máte jiný, který dokážu respektovat a ráda si ho přečtu, ale nemůžu zaručit, že s ním budu souhlasit - což neočekávám ani od vás.

maybe you know this feeling

3. ledna 2013 v 1:32 my life etc.
Ten pocit, kdy se cítíte tak špatně, až vám je to úplně jedno, ale vnitřně vás to stále užírá. Jako by duše chtěla to vše projevit, ale tělo tomu zabraňuje. Chce se mi brečet, nemůžu. Chce se mi křičet, nemůžu. Cítím se slabá... Vyčerpaná. Mám už všeho dost. Vše co chci, vše v co doufám. Když už to vypadá nadějně, na poslední chvíli se to stihne obrátit. Přijde mi, že už je toho na mě poslední dobou moc. Nezvládám to. Opravdu ne.
Cítila jsem se šťastná. Po dlouhé době mi nic nechybělo. Jedna vteřina, jeden čin, jedno slovo. Změnilo vše. Stále mě někdo sráží hlouběji a hlouběji. Ale nedávají mi čas na to, abych se vyšplhala zpět k vrcholu. Vím ale, že ještě nejsem na úplném dně. Ovšem nevím, kde to ono dno je. Kolikrát ještě budu padat, než tam skončím? Děsí mě to. Bojím se, že nenajdu cestu zpět nahoru. Nechci tam skončit, ale nevím co pro to udělat. Připadám si jako testovací hračka. Jako by někdo zjišťoval, co vše vydržím. Nebaví mě to...
Přijde mi, že lidé se nad tím baví. Baví je, že si k nim vybuduji důvěru a oni mě pak mohou srazit. Přemýšlím, jestli jsem někdy také taková byla. Došla jsem k tomu, že ano. Nelíbí se mi to, stydím se za to. Zřejmě se mi to teď všechno vrací. Dvojnásobně. Tedy, prozatím dvojnásobně, další roky mám teprve před sebou. Bohužel, bohudík.
Říkám si, jak jsem to dopadla... Sedím v jednu ráno posteli s notebookem, pouštím si tu samou píseň stále dokola a píšu tu o tom jak se cítím, necítím. Ale potřebuji to ze sebe dostat. Nemám nikoho, komu bych mohla říct vše co cítím, vše na co myslím. Potřebovala bych někoho takového. V téhle době se ovšem takový člověk hledá opravdu těžko. Alespoň mně.
Jak to bude dál? Zajímala by mě odpověď na tuto otázku. Nevím, vrátím se zpět ke stereotypu. Škola, přežít den, spát, škola, přežít den, spát. A doufat v lepší zítřek...
Po všech těchto řádkách a slovech se cítím lépe. Účel splněn...

2013, be good to me.

1. ledna 2013 v 15:23 my life etc.
(Není celá jako prvních 10 vteřin...)
Poohlédnutí za minulým rokem...
Když si to tak vezmu, byl to jeden z mých nejlepších roků, přestože jsem v něm hodně ztratila. Díky tomu jsem si ale uvědomila spoustu věcí. V roce 2012 se ze mě někdo jiný než jsem bývala. Někdo lepší. Jsem za to ráda. Jsem ráda za každou slzu, jsem ráda za každý úsměv. Naučila jsem se, že když něco chci, musím pro to něco udělat. Že ne vše se točí kolem mě. Nebojím se říct svůj názor. Nebojím se vyjádřit o tom, co cítím. Ztratila jsem v něm svou první opravdovou lásku. Pár přátel. Nelituji toho. Kdyby se tohle nestalo, neuvědomila bych si, co za přátele to bylo. Nepřišla by nová láska. Vše by bylo jinak. Nelituji toho zřejmě z důvodu, že jsem se od nich odloučila sama. Zavčas jsem si uvědomila, že to nikam nevede. Určitým způsobem mi tento rok bude chybět.
Příchod nového roku...
Stála jsem na balkoně a vyčkávala Nový rok. Ohňostroje byly všude kolem mě. Stála jsem tam bosa, byl mráz. Nevadilo mi to. V ruce mobil, v němž byla mimochodem přichystaná sms pro pana božského (o kterém jsem se zmiňovala tu). Čekala jsem na půlnoc, sama, pozorovala ohňostroje, přemýšela jsem o všem. O minulém roku, o mých zážitcích, prostě o všem.
Mé hodiny na mobilu se přetočily. Vše bylo pryč, začíná něco nového. Odesílám sms pro pana B. Se zavřenými oči poslouchám rámus ohňostrojů a přeji si své novoroční přání. Štěstí, láska, nic nového. Otevřela jsem oči, usmála jsem se a ještě se pár minut dívala na ohňostroj. Poté, co mě zima vyhnala z balkonu, jsem se odklidila do svého pokoje a dívala se na doznívající ohňostroje z okna. Něco bylo na obloze, hořící letadlo, hořící pták, padající hvězda? Nevím. Oranžová kulička letící k lesu. Ať to bylo cokoliv, přála jsem si něco, jako by to opravdu byla hvězda.
Můj silvestr...
Poslední čtyři hodiny roku 2012 = jeden velký fail. S kamarádkama máme tradici, každý rok silvestr spolu. Byly jsme domluvené, přišly jsme s A. za tou třetí, u které jsme měly být. Její matka nám tam oznámila, že před chvílí odjela pryč. Došla jsem tedy zpět domů, lehla si, smskovala s panem B. a dívala se na Simpsonovi... Ze začátku jsem byla smutná, rozčílená, ale brzy mě to přešlo. Nakonec jsem byla ráda, že jsem silvestr trávila takto. Zbytek noci byl... zvláštní, nevím, s panem B. Uvažuji, zda o tom napsat, nebo ne...

Jak jste trávili silvestr vy? Usmívající se